Matka Gerarda Němcová, se spolu sestrou Magdalenou Polachovou a Gertrudou Baierovou zúčastnily světového sjezdu ošetřovatelek v Římě. Papež Pius XI. zdůraznil nutnost odborného vzdělání řádových ošetřovatelek.
Na tuto výzvu začala
kongregace usilovat o zřízení vlastní ošetřovatelské školy. Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy povolilo ošetřovatelskou školu v Brně, a to od října 1936; nejprve jen pro řádové sestry, později i pro civilní žákyně.
Prvním ředitelem školy byl Dr. Vladimír Havlík, ředitel nemocnice u svaté Anny Poněvadž v té době nebylo ještě potřebných učebnic pro ošetřovatelské školy, musely si posluchačky dělat poznámky z přednášek a ty se pak zpracované rozmnožovaly na hektografu. Vyučující kliničtí asistenti a lékaři vždy ochotně vše potřebné vysvětlili, a tak se sestrám i ostatním žákyním dostalo dobrého odborného vzdělání.
Ošetřovatelská škola byla dvouletá, s právem veřejnosti. První rok chodily žákyně do školy na teoretickou výuku, druhý rok byla převážně praxe, ale občas doplněná teoretickou výukou. Ošetřovatelskou techniku vyučovaly sestry kongregace, které získaly potřebné vzdělání na Vyšší odborné škole v Praze. Na konci druhého ročníku skládaly žákyně státní diplomovou zkoušku, která měla část teoretickou a praktickou. Tím získaly diplom a titul „diplomovaná ošetřovatelka“.
K opětnému obnovení Církevní střední zdravotnické školy mohlo dojít teprve po politických změnách v roce 1989, po listopadové „sametové revoluci“. Tehdy církev mohla „nabrat dech“ a dalo se uvažovat, jak napravit devastaci budov a kostela na Grohově ulici, patřící sestrám III. řádu svatého Františka.
První ročník začal slavnostní mší sv. na Petrově. Promluva Otce biskupa vháněla slzy do očí zvláště přítomným rodičům. Ve škole uvítala žákyně také představená kongregace a popřála jim pomoc Boží a úspěch ve studiu.
Na vyučovací hodiny se zvonilo budíkem, přestávky žákyně trávily při kytaře na fošnách oratoře kostela, který se opravoval. Rády zpívaly a mezi lešením se jejich hlásky radostně nesly.
I když byly první žákyně přijaty bez přijímacích zkoušek, na které bylo pozdě, za celá čtyři léta nikdo nemusel opakovat ročník a kromě jedné žákyně, která nedokončila studium z rodinných důvodů, odmaturovalo v r. 1994 všech 27 žákyň a některé z nich pokračovaly ve studiu na vysoké škole.